UMPRUM

aneb Jak jsem se zamilovala do křesla.
Moje znalost designu interiéru končí někde v malém Švédsku na zličíně. (Já, ale vážně IKEU miluju!!) Ale tohle křeslo mě protě úplně učarovalo. Nejsem poslední a rozhodně ne první, fotku tohohle kusu nábytku jsem už viděla aspoň pětkrát. Dokonce bych řekla, že se jím výstava i propaguje. Já si to neodpustím a taky jsem jednu svojí mobilovou šoupnu - ACH NÁDHERA.

Ve Veletřžním paláci jsem nebyla asi tisíc let, takže jsem byla o to víc unešená z jeho architektury a možná ještě víc z cafe jedna a beefroast sendviče. Můj dojem jako obvykle zkazili ti podivní "hlídači" nebo co to je, kteří mě vždycky neskutečně serou. Dovolila bych si říct, že Národní Galerie nad vlastní zvláštní patent na zaměstnávání obzvlášť tragických případů. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit. Ano, ano, ano odcházeli jsme se zavírací dobou (respektive 15 minut před ní) a chtěli jsme ještě rychle proběhnout 2. patro. Tam nás zastavila jakási paní zaměstnankyně a pořádnou chvíli nás přesvědčovala, že to opravdu nestihneme. Načež jsme to opravdu nestihli, odcházeli jsme za dopravodu dalšího člena "gangu" a s pocitem nevyužitého vstupné.

Na tu výtavu si zajděte, ale zkuste si vynahradit více času než naší hodinu a 20 minut.

Odraz

Často se mi stává, že se zastavím u zrcadla. Ne, že bych se nemohla odtrhnout kvůli svému okouzlujícímu vzhledu, ani kvůli paranoie a panickému kontrolování svého okolí. Mám na mysli zpravidla na první pohled (poslech) jednoduchou otázku. - "Kdo jsem?"

"Kdo jsem?"
"Kdo jsem?"
"Kdo jsem?"

Čím víckrát si tuhle větu zopakuji, tím intenzivněji mě nutí se zamýšlet. Napadají mě zákládní existenční otázky - "Proč jsem?", "Co jsem?", "Co budu?" ... Ještě jsem se k odpovědi nedostala, tyhle moje filosofický chvilky většinou totiž končí tak rychle jako začali.

Mějte se fanfárově!

Jsem hroznej devadesátkovej kid. 

38

Nemocním.
S nasládlou chutí paralenu na jazyku a šátkem kolem krku,
s tlustýma ponožkama na nohou a hrncem čaje v ruce.
S mastnými vlasy a chutí na cigeretu.

S nedopitou půlkou "jégra" schovanou ve skříni, pravděpodobně ještě ze silvestra, si připadám jako alkoholik. Což si o mně musí myslet i kdokoli jiný, do skříně nahlížející (včetně mojí mámy).
HEPI ŇŮ JÍR o 16 dní později.

Minulý týden jsem nechala vyvolat poslední film a pár fotek, z listopadu a prosince. Musím říct, že jsem na ně celkem pyšná. Časem jich sem pár hodím.